Oficiální instalační příručka (Česky) (Deprecated)
From ArchWiki
Article summary |
---|
Obecná instalační dokumentace pro distribuci Arch Linux. |
Dostupné jazyky |
English |
简体中文 |
正體中文 |
Česky |
Русский |
Español |
Italiano |
Související články |
Průvodce začátečníka (Česky) (Pokud s Arch Linuxem začínáte) |
Úvod
Co je Arch Linux?
Arch Linux je linuxová distribuce, založená na myšlenkách linuxové distribuce CRUX. Arch je rychlý, odlehčený, flexibilní a jednoduchý. To nejsou moc přitažlivá hesla, ale jsou všechna pravdivá. Arch je optimalizován pro i686 procesory, díky čemuž lépe využívá nové procesory. Je odlehčený ve srovnání s Red Hatem apod. Jednoduchý návrh dělá Arch rozšiřitelným a upravitelným do podoby, jaká Vám vyhovuje.
Arch se opírá o jednoduchý binární balíčkovací systém, který umožňuje aktualizovat celý systém jedním příkazem. Používá svůj vlastní systém pro tvorbu balíčků (Arch Build System - ABS) umožňující jejich jednoduché vytváření. Všechno je děláno jednoduše a průhledně.
Arch Linux usiluje o udržování posledních stabilních verzí softwaru, který obsahuje. V současnosti jsou podporovány základní balíčky s rostoucí kolekcí extra balíčků vytvořených uživateli a vývojáři.
Cílem je být jednoduchá a odlehčená distribuce, proto bylo upuštěno od relativně nepotřebných částí linuxového systému. Jedná se především o dokumentaci v podobě /usr/doc a info stránek. Pokud je potřeba, mohou být tyto informace vyhledány na internetu. Dokumentaci hledejte v manuálových stránkách.
Arch Linux také usiluje o to, aby uživatelé mohli využívat nejnovější vlastnosti, které jsou dostupné pro linuxové uživatele, Arch Linux 0.8 (Voodoo) používá verzi 2.6 linuxového kernelu a udev. Obsahuje podporu pro ext3/ReiserFS/XFS/JFS, RAID/LVM a šifrované souborové systémy.
Licence
Arch Linux, pacman, dokumentace a skripty jsou chráněny autorským právem © 2002-2007 Judda Vineta a jsou licencovány pod GNU Public License.
Přispěvatelé a zpětná vazba (Feedback)
Tento je dokument je silně založen na práci Judda Vineta <judd@archlinux.org>. Vedlejší korekce, modifikace a rozšíření provedl Dennis Herbrich <dennis@archlinux.org> a Tobias Powalowski <tpowa@archlinux.org>. Nespočet lidí přispívá a bude přispívat k oficiální dokumentaci Arch Linuxu posíláním oprav a návrhů. Nicméně, pokud přispíváte, potom víte kdo jste. Bez Vaší pomoci by nebylo možné udržovat a vylepšovat dokumentaci. Děkujeme Vám!
Předmluva k instalaci Arch Linuxu
Před instalací
Arch Linux je optimalizovaný pro procesory i686, a proto nebude fungovat na nižší nebo nekompatibilní generaci x86 procesorů (i386,i486,i586). Pokud máte procesor Pentium II, AMD K6-2 nebo novější, nemusíte se obávat, a Arch Linux můžete nainstalovat. Oficiálně je také podporována 64-bitová architektura x86_64.
Existuje také komunitou řízený projekt, který poskytuje balíčky pro i586 a ppc. Pro více informací se podívejte sem.
Před instalací Arch Linuxu byste se měli rozhodnout, kterou instalační metodu použijete. Arch Linux k instalaci nabízí ISO a USB obrazy disku se zavaděčem GRUB ISO obrazy fungují na většině počítačů s CD-ROM mechanikou a USB obrazy na systémech s možností bootování z USB disku. Pro ty z Vás, kteří mají problém s naběhnutím instalačního disku, jsou připraveny ISO obrazy se zavaděčem ISOLINUX. Existují dvě varianty každého instalačního obrazu, které se liší pouze ve způsobu získání balíčků.
- Tzv. "core" obrazy obsahují všechny balíčky z core repozitáře. Tyto obrazy se hodí lidem, kteří mají připojení k internetu, které je pomalejší nebo obtížně nastavitelné.
- Tzv. "ftp" obrazy neobsahují téměř žádné balíčky a jsou tedy použitelné pouze pro instalaci z FTP serveru. Pokud máte rychlejší připojení k internetu, představuje tato varianta nejrychlejší způsob, jak nainstalovat Arch Linux. Navíc budete mít ihned po instalaci plně aktuální systém.
Instalovat z FTP můžete s jakýmkoliv instalačním médiem. Všechny ISO obrazy mohou být použity i jako obnovovací CD.
Dalším krokem je vytvoření instalačního CD. Stáhněte tedy jedno z instalačních CD a vypalte jej ve vašem oblíbeném programu. Pokud instalujete ze staršího ISO obrazu, nemusíte mít žádné obavy, aktualizaci můžete provést ihned po instalaci základního systému.
Použití dialup připojení k přístupu na internet během instalačního procesu je JIŽ PODPOROVÁNO: ppp utilities, rp-pppoe a ISDN utility jsou zahrnuty na instalačním médiu.
Požadavky na instalaci
- znalost práce v Linuxu a vašeho systému, hlavně vašeho hardware
- instalační médium (instalační CD)
- i686 nebo x86-64 procesor (PPro, Pentium 2 nebo vyšší, Athlon/Duron atd. AMD K6, Transmeta Crusoe, CyrixIII a VIA-C3 nejsou podporovány.)
- 96 MB RAM
- nějaký volný čas
Získání Arch Linuxu
Arch Linux můžete stahovat z některého z níže uvedených zdrojů.
Severní Afrika
ftp://ftp.archlinux.org ftp://ftp.nethat.com/pub/linux/archlinux ftp://ftp-linux.cc.gatech.edu/pub/linux/distributions/archlinux ftp://mirror.cs.vt.edu/pub/ArchLinux ftp://ftp.ibiblio.org/pub/linux/distributions/archlinux http://www2.cddc.vt.edu/linux/distributions/archlinux
Rakousko
ftp://gd.tuwien.ac.at/opsys/linux/archlinux
Belgie
ftp://ftp.belnet.be/packages/archlinux
Česká republika
ftp://ftp.sh.cvut.cz/MIRRORS/arch
Estonsko
ftp://ftp.estpak.ee/pub/archlinux
Francie
ftp://ftp.rez-gif.supelec.fr/pub/Linux/distrib/archlinux ftp://mir1.archlinuxfr.org/archlinux ftp://mir2.archlinuxfr.org/archlinux ftp://distrib-coffee.ipsl.jussieu.fr/pub/linux/archlinux http://mirrors.jakimowicz.com/archlinux
Německo
ftp://ftp.tu-chemnitz.de/pub/linux/sunsite.unc-mirror/distributions/archlinux ftp://ftp.hosteurope.de/mirror/ftp.archlinux.org
Velká Británie
http://ftp.parrswood.manchester.sch.uk/Mirrors/ftp.archlinux.org
Řecko
ftp://ftp.ntua.gr/pub/linux/archlinux
Irsko
ftp://ftp.heanet.ie/mirrors/ftp.archlinux.org
Itálie
ftp://mi.mirror.garr.it/mirrors/archlinux
Holandsko
ftp://ftp.nluug.nl/pub/metalab/distributions/archlinux ftp://ftp.surfnet.nl/pub/os/Linux/distr/archlinux
Norsko
ftp://mirror.djzradio.net/archlinux
Polsko
ftp://sunsite.icm.edu.pl/site/linux-sunsite/distributions/archlinux ftp://mirror.icis.pcz.pl/archlinux
Portugalsko
ftp://gul.est.ips.pt/repos/archlinux ftp://cesium.di.uminho.pt/pub/archlinux http://darkstar.ist.utl.pt/archlinux
Rumunsko
ftp://ftp.iasi.roedu.net/mirrors/archlinux.org
Švédsko
ftp://ftp.ds.hj.se/pub/linux/distributions/archlinux ftp://ftp.gigabit.nu
Švýcarsko
Ukrajina
ftp://ftp.linux.kiev.ua/pub/Linux/ArchLinux
Austrálie
ftp://mirror.pacific.net.au/linux/archlinux
Asie
ftp://cle.linux.org.tw/pub/ArchLinux http://mirror.vxmatrix.net/ArchLinux http://dxmirror.vxmatrix.net/ArchLinux http://cncmirror.vxmatrix.net/ArchLinux
Příprava instalačního média
Stažení a vypálení CD
1. Stáhněte 0.8/iso/<vaše architektura>/arch-0.8.iso (přesná cesta záleží na vybraném mirroru) 2. Stáhněte 0.8/iso/<vaše architektura>/arch-0.8.md5sum 3. Ověřte integritu staženého .iso obrazu použitím md5sum:
md5sum --check arch-0.8.md5sum
arch-0.8.iso: OK
4. Vypalte .iso obraz na prázdné CD-R 5. Zapište si vaše síťová nastavení (hlavně pokud jste zvolili síťovou instalaci): + IP Adresa + Maska podsítě + Brána + Modul pro vaši síťovou kartu (např.: eepro100)
Použití CD-ROM
Spusťte váš počítač s instalačním CD Arch Linuxu v mechanice. Ujistěte se, že váš BIOS je nastavený na bootování z CD-ROM. Pokud nevíte jak toho docílit, přečtěte si manuál vaší základní desky. Když je CD nabootováno, uvidíte příkazový řádek. Ve většině případů stačí prostě stisknout ENTER a pokračovat bez jakýchkoliv parametrů.
Instalace Arch Linuxu
1. Načtení mapy kláves 2. Spuštění instalace 3. Konfigurace sítě (pouze pro FTP instalaci) 4. Příprava pevného disku 1. Automatické 2. Vytvoření oddílů 3. Nastavení přípojných bodů 5. Výběr balíčků 6. Instalace balíčků 7. Konfigurace systému 8. Instalace jádra 9. Instalace zavaděče 10. Konec instalace
Načtení mapy kláves
Pokud potřebujete načíst mapu kláves (ne anglickou), můžete použít utilitu km. Jednoduše napište km v příkazové řádce a šipkou vyberte mapu kláves dle vaší potřeby, popřípadě font.
Spuštění instalace
Nyní můžete spustit /arch/setup. Po zobrazení úvodní zprávy budete dotázáni na typ instalace. Pokud máte rychlé připojení k internetu, můžete vybrat FTP instalaci. Tím budete instalovat nejaktuálnější balíčky oproti instalaci z CD, na kterém mouhou být již zastaralé. Pokud nemůžete použít CD můžete ho v tomto bodě instalace připojit (namountovat).
Po zvolení jedné ze dvou alternativ vás uvítá instalační nabídka. Je rozdělena na několik kroků a každý z nich musí být potvrzen tlačítkem DONE. K již provedeným krokům je možné se vracet. K navigaci se používají standardně klávesové šipky.
V jakémkoliv bodě instalace se můžete přepnout na 5. konzoli pomocí ALT+F5 pro zobrazení výstupu probíhající instalace. Kombinace kláves ALT+F1 vás opět vrátí zpět do instalační nabídky.
Konfigurace sítě (pouze pro FTP instalaci)
Nastavení sítě umožní instalovat a konfigurovat vaše síťové zařízení.
Je vám zobrazen seznam všech dostupných síťových zařízení. Pokud ještě žádné síťové zařízení není dostupné, můžete přepnout na další terminál použitím kláves ALT-F2 a načíst potřebný modul manuálně. Popřípadě se můžete řídit instrukcemi a stisknout OK a prozkoumat dostupné moduly v následující obrazovce. Pokud instalátor selže v hledání vhodného modulu, ujistěte se, že běh příkazu byl korektní jestliže používáte diskety. Pokud bootujete z CD-ROM tento postup není nutný. Pokud vaše síťová karta nebyla stále nalezena, ujistěte se, že je fyzicky správně zapojena a podporována linuxovým jádrem. Někdy je nezbytné použít proprietární ovladač od výrobce toho zařízení a načíst ho manuálně.
Když je načten správný modul a vaše síťová karta pracuje, můžete zvolit "Select the ethernet device". Jestliže používáte připojení přez DHCP server, zvolte YES. Pokud zvolíte NO, budete dotázáni na informace potřebné ke konfiguraci sítě. Funkčnost sítě můžete otestovat jednoduše příkazem ping.
Příprava pevného disku
Příprava pevného disku je rozdělena na dvě alternativní podnabídky.
Automatická příprava disku
První volba je Auto-Prepare, která automaticky rozdělí váš disk na /boot, swap, root oddíl a vytvoří na nich souborové systémy. Tyto oddíly budou automaticky připojeny na správné místo. Pro úplnost tato volba vytvoří:
* 32 MB ext2 /boot oddíl
* 256 MB swap oddíl
* root a /home oddíly ze zbývajícího místa
Uvedené hodnoty se mohou trochu lišit v závislosti na geometrii disku. Tuto volbu zvolte, jestliže o svém disku a diskových oddílech toho moc nevíte, avšak buďte opatrní:
AUTOMATICKÁ PŘÍPRAVA SMAŽE VŠECHNY DATA NA VYBRANÉM DISKU! Čtěte varování uvedené v instalátoru velice pečlivě a ujistěte se, že bude použit správný disk!
Způsob ověření vašeho výběru správného disku k rozdělení je spustit další terminál (ALT+F2, Enter) a napsat
* cfdisk -P s <název zařízení>
takto si zobrazíte současnou tabulku oddílů vybraného disku.
Pokud není název disku zobrazen ("[nothing] will be COMPLETELY ERASED! ..."), a instalátor napíše po zvolení YES chybu "Device not valid", ujistěte se, že jste načetli všechny potřebné moduly, např. SCSI, RAID, atd. Stále můžete moduly jednoduše načíst přepnutím na jiný terminál.
Pokud dáváte přednost manuálnímu rozdělování, použijte následující 2 volby "Partition Hard Drives" a "Set Filesystem Mountpoints" k přípravě cílového disku podle vašich vlastních potřeb. Po provedení všech potřebných změn vyberte "Return to Main Menu".
Pokud jste použili volbu "Auto-prepare", můžete klidně přeskočit následující odstavce popisující ruční rozdělení disku až na kapitolu Výběr balíčků
Ruční rozdělení disků
Rozdělení pevných disků bude automaticky přeskočeno pokud jste použili Auto-Prepare.
Jinak můžete vybrat disk(y) k rozdělení. Tím dojde k přepnutí do programu cfdisk, ve kterém můžete provést potřebnou modifikaci. Pro pokračování instalace potřebujete přinejmenším oddíl root.
Nastavení přípojných bodů (Set Filesystem Mountpoints)
První otázka je, jaký oddíl použít jako swap (odkládací oddíl). Vyberte odpovídající oddíl ze seznamu a potvrďte. Pokud nechcete používat swapovací oddíl, zvolte NONE. Použití swapovacího oddílu není instalátorem podporováno. Raději zvolte NONE a dokončete asociaci přípojných bodů a aktivaci swapu příkazem swapon.
Po nastavení swap oddílu budete dotázáni na specifikaci root oddílu. Tento krok je nutné provést!
Celý proces se dokola opakuje, dokud nezvolíte z nabídky DONE, nejlépe poté, až budete mít všechny oddíly asociované s jejich přípojnými body.
Pokaždé když zvolíte oddíl pro připojení, budete dotázáni, jestli chcete vytvořit systém souborů. Vyberete-li YES, instalátor se vás zeptá na určení jeho typu (obecně se pro oddíly doporučuje použít Ext3), tím bude jednotka přeformátována do vybraného systému souborů. Samozřejmě tím přijdete o uložená data. Pokud zvolíte NO, existující data budou na oddílu zachována.
Jestliže chcete ochránit na oddílu stávající data, silně doporučujeme si je nejprve zálohovat. Pak neříkejte, že jste nebyli varováni.
Budete dotázáni, zda vytvořit systém souborů na swapovacím oddílu. Vždycky odpovězte YES.
Pokud chcete připojit nějaké další oddíly (pro příklad samostatný /boot nebo /home), neměl by v tom být žádný problém. Prostě jen:
- vyberte oddíl pro připojení
- vyberte systém souborů
- zadejte specifický bod připojení
Opakujte tyto kroky, dokud nebudete spokojeni a zvolte DONE pro vytvoření.
Výběr balíčků
Položka "Select Packages" vám umožní vybrat balíčky, které chcete nainstalovat z CD nebo FTP zrcadla.
Pokud jste zvolili instalaci z CD-ROM, musíte sdělit instalátoru, ve které jednotce má hledat instalační CD. Vyberte volbu, která vám vyhovuje. Za normálních okolností budete chtít vybrat CD. Stačí tedy jen vybrat zařízení ze seznamu detekovaných.
Pokud vaše jednotka CD-ROM není v seznamu zobrazena, ujistěte se, že jste načetli všechny potřebné moduly jako SCSI nebo USB. Pokud tomu tak není, přepněte se do dalšího terminálu a moduly zaveďte.
Pokud jste zvolili FTP instalaci, budete dotázáni na to, jaké FTP zrcadlo se má zvolit. Jednoduchým výběrem ze seznamu si vyberte to, které vám vyhovuje nebo zvolte volbu "Custom" a zadejte adresu svého vlastního (kompletní doménové jméno nebo IP adresu).
Ať zvolíte jakýkoliv zdroj, dojde k načtení balíčků a zobrazí se vám obrazovka, ve které jsou balíčky rozděleny do jednotlivých kategorií.
Pokud se vám během načítání databáze balíčků zobrazí chybové hlášení, zkuste zvolit jiné FTP zrcadlo. Ujistěte se ještě, že vaše síťové připojení funguje správně.
Nyní je třeba se rozhodnout, jaké kategorie balíčků zvolit. Pokud chcete nainstalovat pouze minimální systém, ve kterém budou jen základní nástroje, vyberte pouze BASE. Můžete si balíčky v této kategorii prohlédnout a udělat ještě změny dle vašich potřeb. Otázka "Select all packages by default?" se vás ptá, zda vybrat všechny balíčky obsažené v kategorii nebo ne. Pokud zvolíte NO, můžete provést výše uvedené úpravy a vybrat jen to, co budete potřebovat.
Obecně je doporučeno vybrat jen základní (BASE) balíčky a nic jiného. Nedělejte si starosti, veškerý další software si snadno doinstalujete po dokončení instalace.
Jediný důvod pro vybírání balíčků z dalších kategorií je, že se jedná o software nezbytný pro fungování vašeho připojení k internetu, např.:
dhcpcd (base)
Přidejte tehdy, když váš počítač je DHCP klient.
isdn4k-utils (network)
Přidejte tehdy, když používáte ISDN.
ppp (base)
Přidejte tehdy, když používáte analogový modem.
wvdial (network)
Přidejte tehdy, když chcete snadno nastavit analogový modem.
rp-pppoe (base)
Přidejte tehdy, když používáte DSL pro pseudo-dialup.
Stažené "base" CD neobsahuje nic jiného než základní systém (BASE kategorii). Pokud chcete mít přístup k více balíčkům, je možné stáhnout plné CD. Na něm již naleznete potřebné balíčky pro zprovoznění např. ISDN.
Nyní po úspěšném výběru balíčků je třeba pokračovat dalším krokem a tím je instalace balíčků.
Instalace balíčků
Volba "Install Packages" provede instalaci balíčků vybraných v předchozím kroce. Nebuďte překvapeni, pokud se instaluje mnoho balíčků. Všechno závisí na množství, kolik jste jich vybrali, a instalátor se explicitně neptá na povolení pro instalaci dalších na vyřešení závislostí. Prostě je automaticky nainstaluje.
Instalátor také neověřuje množství volného místa na disku! Pokud ho nemáte dostatek, instalace skončí s chybovým hlášením. Jestliže nemáte jistotu, můžete si volné místo ověřit ručně příkazem df -h.
Chybové hlášky a ladící výstup si můžete zobrazit v 5. terminálu (ALT+F5). Když jsou balíčky nainstalovány, pokračujte dalším krokem a tím je konfigurace systému.
Konfigurace systému
Konfigurace systému vám umožní editovat nastavení důležitých věcí vašeho nového systému. Nejprve budete dotázáni, zda chcete spustit hwdetect, což je skript, který provede detekci vašeho hardwaru a automaticky nakonfiguruje některé základní věci. Obecně je doporučeno zvolit YES. Odpovězte na následující otázky, zda používáte RAID, LVM a šifrované jednotky.
Po dokončení této automatické předkonfigurační procedury budete dotázáni, zda chcete na následnou editaci používat editor Nano (jednoduchý) nebo Vim (složitější). Pokud si nejste jisti, jednoduše zvolte Nano.
Nyní můžete upravit jednotlivé soubory nebo tento krok přeskočit a nechat si ho na později. Editace a podrobnější popis těchto konfiguračních souborů je dobře popsán v kategorii Konfigurační soubory
Instalace jádra
Instalace jádra se vás zeptá, jakou verzi chcete na váš pevný disk nainstalovat.
2.6
Instaluje verzi 2.6 s podporou SCSI/SATA/IDE. Co přesně bude podporováno jádrem záleží na tom, jak jste nakonfigurovali váš ramdisk, ale obecně se dá říci, že podporuje prakticky všechny SCSI, SATA, a IDE systémy. Podívejte se na nový initramfs pro více informací.
Toto CD-ROM obsahuje verzi jádra 2.6.20.1. Pokud provádíte instalaci z FTP, je velice pravděpodobné, že budete instalovat novější verzi než tu, která je zde uvedena. Způsob je však stejný.
Instalace zavaděče
Volba "Install Bootloader" nainstaluje na váš pevný disk zavaděč systému. Jedná se buď o GRUB (doporučeno) nebo LILO. Co vyberete záleží jen na vás.
Pokud si zvolíte instalovat LILO, zavaděč bude automaticky nainstalován podle vašeho nastavení v konfiguračním souboru, kdežto GRUB požaduje výběr oddílu, kam má být zavaděč nainstalován. Zde byste si měli rozmyslet, jak nastavíte volbu LILA boot, která je obvykle údaj pojmenovaný [...]/disc, což ukazuje na master boot record příslušného pevného disku. Jestliže bylo něco špatně lze zkontrolovat u detailnějších chybových hlášek, které se obvykle nachází na VT5 (virtuální terminál 5).
Pokud si plánujete nastavit multiboot systém a chcete umístit do master boot record některý jiný zavaděč, bylo by nejlepší nastavit tuto volbu (boot) na váš root nebo /boot oddíl.
Instalace zavaděče do MBR neúprosně přepíše kterýkoli existující zavaděč! Ujistěte se, že rozumíte tomuto důsledku, pokud spouštíte multiboot systém, nebo chcete zachovat nainstalovaný zavaděč z jiného OS!
Konec instalace
Po zvolení Exit Install vyjměte CD z mechaniky, v příkazové řádce napište reboot a držte si palce!
Když váš systém nabootuje, můžete se přihlásit jako root bez hesla, proto vašimi prvními kroky po přihlášení jsou nastavit heslo pro uživatele root pomocí příkazu passwd, přidat uživatele jak je nastíněno v sekci správa uživatelů a nastavit vaše internetové připojení.
Gratulujeme! Nyní se můžete ponořit do útrob konfigurace důležitých částí vašeho systému.
Konfigurace systému
Toto jsou hlavní konfigurační soubory pro Arch Linux. Jelikož zde není žádná GUI aplikace, která by vám s nimi pomohla, budete muset tyto soubory upravovat ručně, pomocí textového editoru. Vypsány jsou zde pouze nejzákladnější konfigurační soubory. Pokud potřebujete nakonfigurovat nějakou specifickou službu, přečtěte si prosím příslušné manuálové stránky nebo online dokumentaci.
Arch Linux nepoužívá k administraci vašeho systému žádnou abstraktní vrstvu. Následkem toho byste se měli obvykle držet instrukcí uveřejněných autorem softwaru, nebo čehokoli co najdete ve vašich oblíbených vyhledávačích. Vše bude probíhat bez zásahu systému, protože váš systém se o to prostě nestará.
Konfigurační soubory
Před pokusem nabootovat váš nově nainstalovaný systém byste měli přinejmenším zběžně projít tyto soubory a ujistit se, že nejsou až tak vzdálené od skutečnosti.
Seznam konfiguračních souborů:
1. /etc/rc.conf
2. /boot/grub/menu.lst
3. /etc/lilo.conf
4. /etc/hosts
5. /etc/fstab
6. /etc/modprobe.conf
7. /etc/modules.conf
8. /etc/resolv.conf
9. /etc/conf.d/*
10. /etc/profile
/etc/rc.conf
Toto je hlavní konfigurační soubor pro Arch Linux. Umožňuje vám nastavit vaši klávesnici, časovou zónu, jméno počítače (hostname), síť, spouštěné démony a moduly zaváděné při bootu, profily, a další. Měli byste si pročíst všechna tato nastavení a přesvědčit se, že jim rozumíte:
HARDWARECLOCK
Buď UTC, pokud jsou vaše hodiny v BIOSu nastavené na čas UTC nebo GMT, nebo localtime, jestliže jsou vaše hodiny BIOSu nastavené na váš lokální čas. Pokud máte nainstalovaný OS, který neudržuje UTC časy BIOSu správně (jako Windows), zvolte localtime. Jinak preferujte UTC, který bezproblémově mění letní čas a má ještě několik dalších pozitivních aspektů.
TIMEZONE
Upřesněte vaši časovou zónu. Možné časové zóny jsou relativní cestou k souborům zoneinfo (informační soubory zón) začínající v adresáři /usr/share/zoneinfo. Například, německá časová zóna by měla být Europe/Berlin, což odpovídá souboru /usr/share/zoneinfo/Europe/Berlin. Pokud neznáte přesné jméno vaší časové zóny, pohrajte si s tím později.
KEYMAP
Definuje keymapu (rozložení kláves), která bude zavedena při bootu pomocí programu loadkeys. Platné keymapy se nachází v /usr/share/kbd/keymaps. Poznamenávám, že toto nastavení je platné pouze pro vaše TTY, ne pro žádný grafický okenní manažer nebo Xka.
CONSOLEFONT
Definuje písmo v konzoli, které bude nastaveno při bootu pomocí programu setfont. Platné fonty (písma) se nachází v /usr/share/kbd/consolefonts.
USECOLOR
Povolí (nebo zakáže) barevné stavové zprávy při bootování.
USELVM
Nastavte "YES" pro spouštění vgchange při systémové inicializaci (sysinit). Takto se aktivují jakékoliv skupiny LVM. Pokud nevíte co to znamená, nevšímejte si toho.
HOSTNAME
Tímto se nastaví jméno počítače (hostname) bez doménové části. Toto je naprosto vaše volba, pokud používáte písmena, číslice a pár obvyklých speciálních znaků jako je čárka. Nebuďte příliš kreativní.
MODULES
V této části můžete sepsat jména modulů, která chcete zavést při bootu bez potřeby je svázat s hardwarovým zařízení jako v modprobe.conf (nebo modules.conf, pokud je použito jádro řady 2.4.x). Jednoduše zde přidejte název modulu a jakékoliv volby (pokud jsou potřeba) umístěte do modprobe.conf. Modul s vykřičníkem ('!') v předponě nebude při bootu zaveden.
INTERFACES
Zde definujete nastavení pro vaše síťové rozhraní. Implicitní řádky a přiložené komentáře vysvětlují nastavení celkem dobře. Jestliže nepoužíváte ke konfiguraci zařízení DHCP, mějte na paměti, že hodnota proměnné (jejíž název musí být ekvivalentní názvu zařízení, které se předpokládá nakonfigurovat) odpovídá řádku, který by byl připojen k příkazu ifconfig, pokud byste chtěli nakonfigurovat zařízení manuálně v shellu.
ROUTES
Své vlastní statické síťové trasy můžete definovat libovolnými jmény zde. Pro představu se podívejte na příklad implicitní brány (gateway). Nastavená část je zpracovávána obyčejným způsobem stejně jako byste ji předali příkazu route add. Proto, pokud nevíte jak má vypadat zápis, je doporučeno si přečíst man route.
DAEMONS
Tato část obsahuje názvy skriptů obsažených v /etc/rc.d/, které se mají spustit při bootování. Pokud má název skriptu předponu s vykřičníkem (!), tak není spouštěn. Obvykle není potřeba měnit implicitní nastavení, abyste spustili systém, ale upravujte toto pole, jakmile si například nainstalujete systémové služby jako sshd.
/boot/grub/menu.lst
GRUB je implicitní zavaděč pro Arch Linux. Pokud ho chcete použít, měli byste zkontrolovat a upravit tento soubor pro vaše bootovací nastavení, jinak si přečtěte o konfiguraci zavaděče LILO.
Konfigurace GRUBu je celkem jednoduchá, největší překážka je, že používá jiné jmenné schéma zařízení, odlišné od DevFS a /dev; vaše pevné disky jsou označovány jako (hd0), (hd1), atd., postupně číslovány v pořadí výskytu na IDE/SCSI sběrnici, přesně jako podadresáře disc0, disc1, atd. v DevFS. Oddíly disku jsou označovány (hd0,0), (hd0,1) a tak dále, kde 0 značí první oddíl. Pár převodních příkladů pro lepší pochopení se nachází v originálním souboru menu.lst.
Jakmile chápete koncept pojmenovávání zařízení, vše co potřebujete udělat, je vybrat vhodný titulek pro vaší bootovací sekci(e), doplnit správný oddíl zařízení jako parametr u volby root, který bude při startu připojen jako / a vytvořit řádek kernel, který zahrnuje oddíl a cestu, kde se nachází jádro, včetně jakýchkoli bootovacích parametrů. Měli byste být spokojeni s implicitními hodnotami, pouze zkontrolujte zda souhlasí nastavení oddílu na řádcích root a kernel.
Poznámka překladatele: Následující příklad ukazuje konfiguraci s odděleným oddílem boot (předchozí odstavec mi to napoprvé moc nevysvětlil). U volby root je nastaven oddíl boot (/dev/hda5) a na řádku kernel je vyplněna cesta k jádru přímo na tomto oddílu. Parametr root na řádku kernel udává cestu k opravdovému rootu, který bude připojen při bootování. Přípojný bod /boot se však připojí až teprve při bootování, když se připojují ostatní oddíly z /etc/fstab.
- (0) Arch Linux
title Arch Linux [/boot/vmlinuz26] root (hd0,4) kernel /vmlinuz26 devfs=nomount root=/dev/hda6 ro initrd /initrd26.img
Pro vytvoření bootovací možnosti, která zavádí bootsektor jiného OS, může pomoci tento příklad. S tímto postupem budete pravděpodobně úspěšní při startování jakéhokoliv operačního systému společnosti Microsoft. Jednoduše přidejte tento blok do souboru za ostatní sekce a upravte oddíly zařízení tak, aby ukazovali na oddíly obsahující bootsektory OS, do kterého chcete bootovat.
- (1) Další OS
title Můj další OS rootnoverify (hd0,1) makeactive chainloader +1
Pro pokročilejší konfiguraci dalších OS, prosím prozkoumejte online GRUB manual.
/etc/lilo.conf
Toto je konfigurační soubor pro zavaděč LILO. Pokud chcete k zavedení systému používat LILO, tak se ujistěte, že jste tento soubor nastavili správně. Pro podrobnější informace viz dokumentace k LILU.
Věci, které byste měli zkontrolovat, jsou řádky root= v sekcích obrazů (image) a řádek boot= v začátku souboru. Řádek root určuje zařízení, které by mělo být při bootu připojené jako kořenový souborový systém. Pokud nevíte co by zde mělo být, změňte na jiný terminál a napište mount, kde uvidíte seznam aktuálně připojených jednotek a hledejte řádek, který zobrazuje název zařízení připojený na /mnt typu [...]. Cesta zařízení na začátku tohoto řádku by měla být zadána na řádcích root vašeho souboru lilo.conf. Pokud je to tedy nutné, tak je změňte.
Řádek boot by měl být ve většině případech implicitně v pořádku. Pokud nechcete podivně nastavit boot manažer s úmyslem zavádět více OS, zařízení uvedené zde by mělo mít stejné označení disku jako mají vaše řádky root, ale nekončit part1 nebo něčím podobným, ale pouze disc. Takto uvedený disk jako celek, ne jen jeden z jeho oddílů, nařizuje LILU zapisovat do Master Boot Record, který je obvykle jaký chcete. Pokud ne, můžete opravit přepsaný boot sektor jiného OS později. K předejití některých vážných neštěstí, byste se měli přesvědčit, že víte jak obnovit bootsektor vašich ostatních OS, například s Windowsovými nástroji FIXBOOT/FIXMBR.
Z bezpečnějšího hlediska byste měli zachovat volbu lba32 hned pod řádkem prompt. Toto pomůže předejít některým problémům vycházejícím z geometrie disku.
V některých případech, v závislosti na vašem BIOSu, LILO nespouští bootování a vypisuje donekonečna chybové kódy. Ve většině případech jste buď odstranili volbu lba32, nebo máte speciální hardwarové nastavení, čímž je myšleno, že možná je vaše CD-ROM mechanika zapojena jako primary master a pevný disk jako secondary slave. Toto může velice dobře dráždit váš BIOS a zabránit bootování. Preventivně to můžete zkusit a zapojit disk na vaší sběrnici IDE jako primary master. Jestliže máte smíšený systém s IDE i SCSI a problém přetrvává, budete pravděpodobně muset trochu experimentovat s volbami LILA disk a BIOSu a zajistit pracující mapování. Diskové jednotky ve vašem systému jsou číslovány postupně dle vašeho BIOSu, počínaje 0x80. Když máte štěstí, váš SCSI řadič vám řekne, který disk má které BIOS ID, ale obvykle to tak nebývá. Jak jsou disky skutečně očíslovány závisí na vašem BIOSu, takže v nejhorším případě můžete pouze odhadovat, dokud to nebude pracovat. Typický řádek s diskem by mohl vypadat jako tento:
boot=/dev/discs0/disc0/disc disk=/dev/discs0/disc0/disc bios=0x80
Volba disk mapuje BIOS ID na diskové zařízení známé pro Linux. Nutno podotknout, že toto je stále bez garance, takže někomu to může fungovat, ačkoli jiným ne. Tudíž nezoufejte, pokud všechny vaše pokusy ztroskotají, ale raději zkuste přeuspořádat váš hardware způsobem, který není zase až tak zastaralý. V této oblasti toho může být příliš mnoho, co může selhat a pro vysvětlení zde, je potřeba speciální obsluhy. Ve většině případů bude beztak postačovat volba lba32. Staré pevné disky budou obvykle potřebovat o trošku více zvláštní péče, pokud budou dělat co bylo řečeno. Při čtení této sekce nebuďte nervózní. Já (Dennis) jsem se třeba zarazil u tohoto problému pouze když jsem experimentoval s dosti starým systémem a tak mě napadlo, že by byl dobrý nápad se zde o tomto trháku a práce kolem zmínit. Vy pravděpodobně nebudete cítit potřebu něco takového zkusit a pokud ano, použijete GRUB. ;)
Jak obnovit LILO boot sektor pouze se záchranným diskem je vysvětleno později v tomto dokumentu.
/etc/hosts
Toto je soubor, kde udržujete hostname/IP páry ostatních počítačů ve vaší síti. Pokud není hostname součástí DNS, můžete to přidat zde. Obvykle zde není potřeba nic měnit, ale mohli byste chtít do tohoto souboru přidat hostname a hostname+doména stroje, rozdělující IP vašeho síťového rozhraní. Pokud nevíte co děláte, nechte tento soubor být, dokud si nepřečtete man hosts.
/etc/fstab
Vaše nastavení souborových systémů a přípojných bodů jsou nastavovány zde. Instalační program by měl pro vás vytvořit nezbytné položky, ale i tak byste měli překontrolovat, zda jsou správné.
/etc/modprobe.conf
Tento soubor je používán pouze s jádry řady 2.6.x.
Říká jádru, které moduly je potřeba zavést pro systémová zařízení. Například, když má jádro zavést síťový modul Realtek 8139 pokud se startuje síť (např. při pokusu nastavit eth0), použijte tento řádek:
alias eth0 8139too
Syntaxe tohoto souboru je téměř identická starému schématu modules.conf, ledaže používáte některé více exotické volby jako post-install. Pak byste měli investovat trošku času do čtení man modprobe.conf.
/etc/modules.conf
Tento soubor je používán pouze s jádry řady 2.4.x.
Říká jádru, které moduly je potřeba zavést pro systémová zařízení. Například, když má jádro zavést síťový modul Realtek 8139 pokud se startuje síť (např. při pokusu nastavit eth0), použijte tento řádek:
alias eth0 8139too
/etc/resolv.conf
Použijte tento soubor pro nastavení vašeho nameserveru(ů), který budete používat. Základním způsobem by to mělo vypadat takto:
search domain.tld nameserver 192.168.0.1 nameserver 192.168.0.2
Nahraďte domain.tld a IP adresy vaším nastavením. Volaná doména za search určuje implicitní doménu, která je automaticky přidána k neúplným hostname. Tímto nastavením se příkaz ping myhost ve skutečnosti změní na příkaz ping myhost.domain.tld s hodnotami uvedenými výše. Tato nastavení obvykle nejsou zase až tak důležité a většina lidí pro teď možná ponechá jejich nastavení být. Pokud používáte DHCP, bude tento soubor automaticky naplněn správnými hodnotami když nastartuje síť, což pro vás znamená, že můžete tento soubor naprosto ignorovat.
/etc/conf.d/*
Během nastavování jsou tyto soubory naprosto nedůležité. Toto považujte pouze za zmínku pro ty, co to zajímá.
Některé skripty démonů budou mít odpovídající konfigurační soubor v tomto adresáři, jenž obsahuje některé víceméně užitečné implicitní hodnoty. Pokud je démon spuštěn, bude první zdroj nastavení jeho konfiguračním souboru v tomto adresáři a poté soubor /etc/rc.conf. To znamená, že můžete jednoduše soustředit všechny vaše konfigurační volby démona jednoduchým nastavením potřebných hodnot v rc.conf, nebo pokud vám toto nevyhovuje, rozdělit konfiguraci do více souborů. Není život nádherný, když je všechno jen jednoduché skriptování?
/etc/profile
Tento skript k inicializaci systému je spuštěn při každém uživatelském přihlášení. Pod Arch Linuxem je udržován velice jednoduše (jako většina věcí). Můžete si ho pro vaše potřeby upravit jak se hodí.
Když chcete změnit nastavení jazyka (implicitní je angličtina), stačí, když upravíte řádek v /etc/profile
export LANG=mé_locale
K získání seznamu možných nastavení locale v systému se zaměřte na výstup příkazu locale -a
. Vyberte jedno, které vám vyhovuje nejvíce, a nastavte jím hodnotu proměnné LANG. Více na stránce Nastavení locales.
Popravdě řečeno: jazyková nastavení by se měla provádět v souboru rc.conf, v případě jednotlivých uživatelů pak v jejich souborech .bashrc.
Bootovací skripty
Arch Linux používá zcela jednoduché bootovací sekvence dosti podobné těm z *BSD. První spouštěný bootovací skript je /etc/rc.sysinit. Když skončí, bude zavolán (při normálním bootování) /etc/rc.multi. Poslední spouštěný skript bude /etc/rc.local. Pokud se startuje do runlevelu 1 (jednouživateský mód), je spuštěn místo /etc/rc.multi skript /etc/rc.single. Nehledejte ustavičnou kolekci symbolický odkazů v adresáři /etc/rc?.d/, které slouží jako bootovací sekvence pro každý runlevel. Ve skutečnosti kvůli tomuto přístupu má Arch opravdu pouze tři runlevely, pokud do tohoto případu počítáte i startování X v runlevelu 5. Bootovací skripty používají proměnné a definice nalezené v souboru /etc/rc.conf a také nastavení obecných funkcí definovaných ve skriptu /etc/rc.d/functions. Pokud si plánujete napsat svého vlastního démona, měli byste vzít v úvahu prozkoumání tohoto souboru i již existujících démonů.
Přehled bootovacích skriptů
1. /etc/rc.sysinit 2. /etc/rc.single 3. /etc/rc.multi 4. /etc/rc.local 5. /etc/rc.shutdown 6. /etc/rc.local.shutdown 7. /etc/rc.d/*
/etc/rc.sysinit
Hlavní systémový bootovací skript. Provádí při bootu zásadní věci jako připojování souborových systémů, spouštění devfsd, aktivaci swap, zavádění modulů, nastavení lokalizačních parametrů, atd. Pravděpodobně nebude nikdy potřeba tento soubor upravovat!
/etc/rc.single
Jednouživatelský režim. Není použit při normálním bootu. Pokud je systém nastartován v jednouživatelském režimu, například s parametrem jádra 1 před bootováním nebo při normálních víceuživatelských operacích s příkazem init 1, tento skript zajišťuje, že nebude spuštěn žádný démon s výjimkou naprostého minima; syslogd, klogd a devfsd. Jednouživatelský režim je užitečný, pokud potřebujete provést nějaké změny v systému a být si jisti, že žádný vzdálený uživatel nemůže udělat cokoli, co by mohlo způsobit poškození nebo ztrátu dat.
Pro desktopové uživatele je tento prostý režim obvykle neužitečný. Pravděpodobně nebudete nikdy potřebovat tento soubor upravit.
/etc/rc.multi
Víceuživatelský startovací skript. Startuje všechny démony, které jste nakonfigurovali v seznamu DAEMONS (nastavte v /etc/rc.conf) po kterých zavolá /etc/rc.local. Neměli byste cítit potřebu upravovat tento soubor.
/etc/rc.local
Lokální víceuživatelský startovací skript. Je vhodným místem pro umístění posledních příkazů, které chcete, aby systém spustil u konce bootovacího procesu. Toto je nakonec jediný skript, který byste měli upravit, pokud je to potřeba a máte naprostou svobodu v tom, co do něj přidat.
Většina společných konfiguračních úloh systému, jako zavádění modulů, změna písma v konzoli, nebo nastavení zařízení, mají obvykle patřičně vyhrazené místo. K zabránění nepořádku byste se měli ujistit, že vše, co máte v úmyslu přidat do vašeho rc.local, by nemělo spíše patřit do /etc/profile.d/ nebo na jiné již existující místo.
/etc/rc.shutdown
Skript pro ukončení systému. Zastavuje démony, odpojuje souborové systémy, deaktivuje swap, atd. Toho si nevšímejte.
/etc/rc.d/*
Tento adresář obsahuje skripty démonů volané ze seznamu DAEMONS v rc.conf. Kromě toho, že jsou spouštěny při bootu, můžete tyto skripty použít při spuštěném systému k ovládání systémových služeb. Například příkaz
/etc/rc.d/postfix stop
zastaví démon postfix. Samozřejmě tento skript existuje pouze tehdy, pokud je nainstalován příslušný balíček (v tomto případě postfix). Se základní instalací systému zde moc skriptů nemáte, ale buďte ujištěni, že všechny důležité skripty démonů končí zde. Tento adresář je velice podobný adresářům /etc/rc3.d/ nebo /etc/init.d/ z jiných distribucí, bez všech symbolických odkazů.
Správa uživatelů
Uživatelé a skupiny mohou být přidávány a mazány se standardními příkazy obsažené v balíčku util-linux: useradd, userdel, groupadd, groupdel, passwd a gpasswd. Typický způsob přidání uživatele je podobný této proceduře:
useradd -m -s /bin/bash johndoe passwd johndoe
První příkaz do systému přidá uživatele nazvaného johndoe a vytvoří pro něj domovský adresář v /home/johndoe, do kterého umístí nějaké implicitní přihlašovací soubory. Také bude nastaven jeho přihlašovací shell na /bin/bash. Druhý příkaz se Vás zeptá na heslo pro uživatele johndoe. Heslo je potřeba k aktivování účtu.
Jako alternativa k příkazu useradd je možno také použít dostupný skript adduser k interaktivnímu vytvoření nových uživatelů ve vašem systému jednoduchým zodpovězením otázek.
Pro více informací o zbývajících příkazech si pročtěte příslušné manuálové stránky. Je dobrý nápad, vytvořit jeden nebo více normálních uživatelů pro každodenní práci k plnému využití dostupných bezpečnostních vlastností a minimalizovaní potenciálních škod, které mohou být důsledkem používání uživatele root pro cokoli jiného, než pouze administrační úlohy systému.
Zpřístupnění internetu
Kvůli nedostatku vývojářů pro dial-up problematiku, je pro připojení Archu k internetu pomocí dial-up linky potřeba mnoho manuálních nastavení. Jestliže je to vůbec možné, nastavte si vyhrazený router, který pak můžete použít jako implicitní bránu pro Arch PC.
Pár hezkých dokumentů příbuzného tématu naleznete na Arch Linux Wiki
Analogový modem
Pro použití kompatibilního, externího, analogového modemu potřebujete přinejmenším mít nainstalován balíček ppp. Upravte soubor /etc/ppp/options pro vaše potřeby a podle man pppd. Dále budete potřebovat nadefinovat chat skript pro vyslání uživatelského jména a hesla vašemu ISP po prvním potvrzeném spojení. Manuálové stránky pro pppd a chat obsahují příklady, které by měly postačovat pro navázání spojení a provozu, ať už jste zkušení či tvrdohlaví. V DevFS, jsou vaše sériové porty obvykle /dev/cua0 a /dev/cua1.
Náhradou za vybojování slavné bitvy s prostým pppd, můžete zvolit instalaci wvdial nebo podobného nástroje k podstatně jednoduššímu procesu nastavení.
V případě, že používáte WinModem, jež je zásuvná PCI karta pracující jako interní analogový modem, měli byste využít rozsáhlých informací, které naleznete na domovské stránce LinModem.
ISDN
Nastavení ISDN se provádí ve třech krocích:
1. Instalace a konfigurace hardwaru
2. Instalace a konfigurace nástrojů ISDN
3. Přidání nastavení pro vašeho ISP
Současná kmenová jádra Archu obsahují nezbytné ISDN moduly, takže není potřeba překompilovávat vaše jádro, pokud ovšem nepoužíváte poměrně odlišný ISDN hardware. Po fyzickém nainstalování vaší ISDN karty do vašeho stroje, nebo po připojení ISDN-Boxu na váš USB port, můžete zkusit zavést moduly pomocí modprobe. Téměř všechny pasivní ISDN PCI karty jsou ovládány modulem hisax, který potřebuje dva parametry; type a protocol. Pokud váš kraj používá standard 1TR6, musíte nastavit protocol na '1'. Jestliže používá EuroISDN (EDSS1) nastavte '2'. Když využíváte pronajatou linku bez D-kanálu nastavte '3' a pro US NI1 použijte nastavení '4'.
Podrobnosti o všech těchto nastaveních a jak je nastavit jsou zahrnuty v dokumentaci jádra, dále typicky v podadresáři isdn, nebo jsou k dispozici online. Parametr type závisí na vaší kartě. Seznam všech možných typů je k nalezení v dokumentaci jádra v souboru README.HiSax. Zvolte si vaši kartu a zaveďte modul s patřičnými volbami jako třeba tyto:
modprobe hisax type=18 protocol=2
Toto zavede modul hisax pro můj ELSA Quickstep 1000PCI, používaný v Německu s protokolem EDSS1. Užitečný ladící výstup byste měli nalézt ve vašem souboru /var/log/debug, ve kterém můžete vidět, jestli je vaše karta připravena pro činnost. Uvědomte si, že před tím, než můžete pracovat s externím USB ISDN adaptérem, budete pravděpodobně potřebovat zavést některé usb moduly.
Jakmile si budete jisti, že vaše karta s určitým nastavením pracuje, můžete přidat volby modulu do vašeho souboru /etc/modprobe.conf (nebo /etc/modules.conf pokud používáte jádro řady 2.4.x):
alias ippp0 hisax options hisax type=18 protocol=2
Eventuelně zde můžete pouze přidat řádek options a přidat hisax k vašemu seznamu MODULES v rc.conf. Je to jen vaše volba, ale tento příklad má tu výhodu, že modul nebude zaveden dokud nebude opravdu potřeba.
Pokud jste použili tento postup, měl by podporovaný hardware pracovat. Nyní potřebujete pro skutečné použití některé základní nástroje!
Začněte instalací balíčku isdn4k-utils a pročtením manuálové stránky k isdnctrl. Níže v manuálové stránce najdete vysvětlení jak vytvořit konfigurační soubor, který může analyzovat isdnctrl, stejně tak jako užitečné příklady nastavení. Nezapomeňte, že pokud používáte US NI1, musíte přidat váš SPID do vašeho nastavení MSN oddělením dvojtečkou.
Poté co jste nakonfigurovali vaší ISDN kartu pomocí nástroje isdnctrl, byste sice měli být schopni vytočit specifický cíl díky parametru PHONE_OUT, ale selže ověření uživatelského jména a hesla. Aby to fungovalo, přidejte vaše uživatelské jméno a heslo do /etc/ppp/pap-secrets nebo /etc/ppp/chap-secrets, jako kdybyste konfigurovali normální analogovou linku PPP, v závislosti na protokolu, který používá váš ISP pro ověřování. Pokud máte pochybnosti, umístěte vaše údaje do obou souborů.
Pokud jste vše nastavili správně, měli byste být nyní schopni pomocí isdnctrl dial ippp0 jako root vytvořit dial-up spojení. Pokud jste narazili na nějaký problém, nezapomeňte zkontrolovat logovací soubory!
DSL (PPPeE)
Tyto instrukce se Vás týkají pouze, pokud má přímo vaše PC řídit připojení k vašemu ISP. Pokud to nepotřebujete, nedělejte nic, pouze správně nadefinujte implicitní bránu, jestliže používáte oddělený router.
Předtím, než budete moci použít vaše DSL připojení, budete muset fyzicky nainstalovat síťovou kartu, která bude určená pro připojení k DSL-Modemu. Po přidání vaší nově nainstalované síťové karty do modules.conf/modprobe.conf nebo seznamu MODULES, byste měli nainstalovat balíček rp-pppoe a spustit skript adsl-setup pro konfiguraci vašeho připojení. Poté co máte zadané všechny údaje, můžete připojovat a odpojovat vaší linku pomocí
/etc/rc.d/adsl start
respektive
/etc/rc.d/adsl stop
Nastavení je obvykle poměrně snadné a přímé, ale pro dobrý pocit je dobré si přečíst manuálové stránky. Pokud chcete provést vytáčení automaticky při bootu, přidejte adsl do vašeho seznamu DAEMONS.
Správa balíčků
Pacman
Pacman je správce balíčků, který sleduje všechen software instalovaný do vašeho systému. Má jednoduchou podporu závislostí a pro všechny balíčky používá standardní formát archivu tar-gz. Některé obecné úlohy jsou vysvětleny níže s příslušnými příkazy v dlouhé i krátké formě voleb. Pro aktuální výklad voleb pacmana si přečtěte man pacman. Tento přehled je pouze takové polechtání na povrchu skutečných schopností programu pacman.
Typické úlohy:
1. Přidání nového balíčku z balíčkového souboru
2. Aktualizace balíčku z balíčkového souboru
3. Odstranění balíčků
4. Obnovení seznamu balíčků
5. Aktualizace systému
6. Přidání/Aktualizace balíčku z repozitářů
7. Výpis nainstalovaných balíčků
8. Kontrola, jestli je určitý balíček nainstalován
9. Zobrazení informací o balíčku
10. Zobrazení seznamu souborů obsažených v balíčku
11. Zjištění, kterému balíčku náleží určitý soubor
Přidání nového balíčku z balíčkového souboru
pacman --add foo.pkg.tar.gz pacman -A foo.pkg.tar.gz
Nainstaluje do systému balíček foo.pkg.tar.gz. Jestliže chybí některé závislosti, pacman skončí s chybou a hlášením o chybějících závislostech, přičemž se nepokouší vyřešit závislosti automaticky. Jestliže očekáváte tuto funkčnost, podívejte se na volbu --sync.
Aktualizace balíčku z balíčkového souboru
pacman --upgrade foo.pkg.tar.gz pacman -U foo.pkg.tar.gz
Tato volba dělá v podstatě to samé jako operace --add, ale navíc ještě aktualizuje již nainstalovaný balíček. Já osobně si neumím představit případ, kde byste měli preferovat --add před funkcí --upgrade.
Odstranění balíčků
pacman --remove foo pacman -R foo
Odstraní všechny soubory příslušející balíčku jménem foo, s výjimkou konfiguračních souborů, které byly upraveny. Tomuto příkazu se předává pouze jméno balíčku bez přípony pkg.tar.gz.
Pro odstranění naprosto všech stop po balíčku, přidejte k výše uvedenému příkazu volbu --nosave.
Obnovení seznamu balíčků
pacman --sync --refresh pacman -Sy
Tato volba získá hlavní a čerstvý seznam balíčků z repozitářů definovaných v souboru /etc/pacman.conf a rozbalí ho do databáze. Před použitím volby --sysupgrade byste měli použít právě toto, abyste si byli jistí, že dostanete opravdu nejnovější balíčky. V závislosti na vašem nastavení v pacman.conf může tento příkaz vyžadovat funkční připojení k internetu, pro přístup k FTP-repozitářům. Tato volba je dost podobná příkazu z Debianu apt-get update.
Aktualizace systému
pacman --sync --sysupgrade pacman -Su
Tento příkaz aktualizuje všechny balíčky v systému, které jsou zastaralé porovnáním lokální verze balíčků s verzemi v hlavním seznamu, který byl získán díky příkazu --refresh. Pro zachování aktuálního systému je toto dobré občas spouštět. Dejte si pozor na to, že tento příkaz implicitně NEOBNOVUJE hlavní seznam balíčků, takže je obvykle dobrý nápad zkombinovat oba příkazy do jednoho:
pacman --sync --refresh --sysupgrade pacman -Syu
S těmito volbami pacman automaticky získá hlavní aktuální seznam balíčků a provede úplnou aktualizaci systému nejnovějšími balíčky s automatickým vyřešením všech závislostí. Hodně často budete asi spouštět spíše toto.
Přidání/Aktualizace balíčku z repozitářů
pacman --sync foo pacman -S foo
Získá a nainstaluje balíček foo, kompletně se všemi závislostmi, které vyžaduje. Před použitím kterékoliv volby sync se ujistěte, že jste obnovili seznam balíčků, nebo přidejte --refresh či -y k volbám, pro obnovení ještě před pokusem o instalaci. Na rozdíl od --add, volba --sync nerozlišuje mezi instalací a aktualizací balíčků. V závislosti na vašem nastavení v pacman.conf může tato funkce vyžadovat funkční internetový přístup.
Výpis nainstalovaných balíčků
pacman --query pacman -Q
Zobrazí seznam všech nainstalovaných balíčků v systému.
Kontrola, jestli je určitý balíček nainstalován
pacman --query foo pacman -Q foo
Namísto "grepování" (od příkazu grep) celého seznamu jedním názvem, můžete přidat jméno balíčku, který hledáte za příkaz query. Tento příkaz zobrazí jméno a verzi balíčku foo, pokud je nainstalován, jinak nevypíše nic.
Zobrazení informací o balíčku
pacman --query --info foo pacman -Qi foo
Zobrazí informace o nainstalovaném balíčku foo (velikost, datum instalace, datum sestavení, závislosti, konflikty, atd.). Pro zobrazení těchto informací u balíčku, který není nainstalován, přidejte volbu --file nebo respektive -p:
pacman --query --info --file foo.pkg.tar.gz pacman -Qip foo.pkg.tar.gz
Zobrazení seznamu souborů obsažených v balíčku
pacman --query --list foo pacman -Ql foo
Vypíše všechny soubory obsažené v balíčku foo.
Zjištění, kterému balíčku náleží určitý soubor
pacman --query --owns /cesta/k/souboru pacman -Qo /cesta/k/souboru
Tento dotaz zobrazí jméno a verzi balíčku, který obsahuje soubor předaný s jeho plnou cestou jako parametr.
Arch Build System (ABS)
Binárka versus zdroják
Kde je pacman zodpovědný za binární stranu světa balíčků, ABS je zodpovědný za zdrojovou stranu: Pomáhá vám sestavit vaše vlastní balíčky ze zdrojových kódů, ale také Vás nechat přestavět balíčky Arch Linuxu podle vašich vlastních představ. Procedura obvykle vypadá následovně:
1. Synchronizace vašeho ABS stromu se serverem (spustit abs jako root).
2. Vytvořit nový adresář v /var/abs/local/ pojmenovaný po balíčku, který budete vytvářet.
3. Překopírovat prototyp PKGBUILD.proto z /var/abs/ do vašeho nově vytvořeného adresáře, odstranit příponu proto a upravit ho pro nový balíček.
4. Spustit makepkg v pracovním adresáři se souborem PKGBUILD.
5. Nainstalovat nově sestavený balíček pomocí pacman.
6. Poslat balíček vašim přátelům a zaslouženě se pochlubit (nebo ho poslat Archerům, aby ho mohli umístit v hlavním ABS stromu).
Synchronizace vašeho ABS stromu
Všechny soubory PKGBUILD ve /var/abs můžete synchronizovat spuštěním skriptu abs jako root. Pro tuto práci je potřeba balíček cvsup, takže jestli ho nemáte nainstalován, bude si stěžovat. Použití CVS jako přenosové médium umožňuje sledovat rozdílné verze stromů s ABS - toto může být nastaveno v /etc/abs/supfile.arch. Například, implicitní supsoubor je nastaven pro sledování stromu balíčků current, který je vypilovaný a je doporučený jako zdroj pro sledování. Můžete také sledovat specifické verze. Pro více informací si prohlédněte komentáře v supsouborech (supfiles).
ABS podporuje vícenásobné repozitáře, které mohou být povoleny nebo zakázány v /etc/abs/abs.conf. Implicitně abs sleduje repozitáře current a extra, ale ne unstable.
Také prozkoumejte soubor /etc/abs/supfile.extra. Ten vám dává přístup ke všem neoficiálním sestaveným skriptům, které nebyly zahrnuty v hlavním repozitáři ABS. Pokud nechcete tento repozitář používat, můžete soubor smazat, ale obvykle dává větší smysl raději adekvátně upravit abs.conf.
Jak sestavit balíček
Konstrukční proces je důkladně vysvětlen v manuálové stránce makepkg. Pro instrukce ke konstrukci vašich vlastních balíčků si ji prohlédněte. Pokud vám to nepomohlo, směřujte váš pohled na tutoriály na Wiki, nebo požádejte o pomoc na fóru či IRC.
Směrnice pro balíčky
Při konstrukci balíčku pro Arch Linux byste měli dodržovat směrnice pro balíčky (viz níže) zvláště tehdy, když byste chtěli přispět vaším novým balíčkem do Arch Linuxu.
Pojmenování balíčků
Jména balíčků by měly obsahovat pouze alfanumerické znaky; všechna písmena by měla být malá.
Verze balíčků by měly být stejné jako verze uvolněné autorem. Verze mohou zahrnovat písmena, pokud bude potřeba (např. verze programu nmap je 2.54BETA32). Značení verzí nesmí obsahovat pomlčky! Pouze písmena, čísla a tečky.
Uvolňované balíčky jsou pro Arch Linux specifické. Toto umožňuje uživateli rozlišovat mezi novějšími a staršími konstrukcemi balíčků. Pokud je verze nového balíčku uvolněna poprvé, počítadlo uvolnění začíná na 1. Někdy jsou provedeny opravy a optimalizace, balíček je pro veřejnost AL uvolněn znovu a číslo uvolnění narůstá. Když vyjde nová verze, počítadlo uvolnění je opět nastaveno na 1. Pro značení uvolnění balíčků platí stejná omezení pojmenování jako pro značení verzí.
Adresáře
Konfigurační soubory by měly být umístěny v adresáři /etc. Pokud je zde více než jeden konfigurační soubor, je obvykle použit podadresář, aby se oblast /etc zachovala tak čistá jak je jen možno. Používá se /etc/{pkgname}/, kde {pkgname} je jméno vašeho balíčku (nebo vhodná alternativa, např. apache používá /etc/httpd/).
Soubory balíčků by se měly držet těchto všeobecných adresářových směrnic:
/etc Hlavní systémové konfigurační soubory
/usr/bin Binární soubory aplikací
/usr/sbin Binární soubory systému
/usr/lib Knihovny
/usr/include Hlavičkové soubory
/usr/lib/{pkg} Moduly, pluginy, atd.
/usr/man Manuálové stránky
/usr/share/{pkg} Data aplikací
/etc/{pkg} Konfigurační soubory pro {pkg}
/opt Objemné samostatné balíčky jako například KDE, Mozilla, atd.
Funkce makepkg
Pokud používáte pro konstrukci balíčku makepkg, následující se dělá automaticky:
1 Kontrola jestli jsou nainstalovány závislosti balíčku
2 Stažení zdrojových souborů ze serveru
3 Rozbalení zdrojových souborů
4 Provedení nezbytných záplat (patches)
5 Sestavení softwaru a jeho instalace v předstíraném rootu
6 Odstranění /usr/doc, /usr/info, /usr/share/doc a /usr/share/info z balíčku
7 Ořezání symbolů z binárních souborů
8 Ořezání ladících symbolů z knihoven
9 Generování meta souboru balíčku, který je obsažený v každém balíčku
10 Zabalení předstíraného rootu do balíčku
11 Uložení balíčku v nakonfigurovaném cílovém adresáři (implicitně cwd)
Ostatní
Pokuste se vyvarovat zavádění nových proměnných do vašeho konstrukčního skriptu PKGBUILD, jelikož by možná mohly být v konfliktu s proměnnými použitými v makepkg.
Také se vyhněte použití pro cokoliv /usr/libexec/. Místo toho použijte /usr/lib/{pkg}.
Prostor Packager z meta souboru balíčku může být pozměněn konstruktérem balíčků upravením příslušných voleb v souboru /etc/makepkg.conf, nebo eventuelně exportováním proměnné prostředí PACKAGER před sestavením balíčků pomocí makepkg:
export PACKAGER="John Doe <váš.email>"
Nabízení balíčků
Před nabídnutím kteréhokoliv balíčku věnujte pozornost následujícím odstavcům:
1. Prosíme přidejte komentář následujícího formátu na začátek vašeho souboru PKGBUILD:
Contributor: vaše Jméno <váš.email>
2. Ověřte si závislosti balíčku (např. spuštěním ldd u dynamických souborů, kontrolou nástrojů využívaných ve skriptech, apod.). Také je dobrý nápad, použít utilitu namcap (napsanou Jasonem Chu jason@archlinux.org) k analýze, jestli je váš balíček v pořádku: namcap vám řekne o špatných právech, chybějících závislostech, nepotřebných závislostech, a dalších obvyklých chybách. Balíček namcap si můžete nainstalovat přes pacman.
3. Všechny balíčky by měly přicházet jako komprimovaný soubor tar obsahující adresář s nově vytvořeným balíčkem, PKGBUILD, filelist a doplňkové soubory (patche, install, ...). Jméno archivu by mělo přinejmenším obsahovat jméno balíčku.
4. Sledujte oznámení ohledně aktuálně nabízených balíčků, jelikož nová implementace celého postupu bývá současně diskutovaná mezi vývojáři. Pokud si myslíte, že je váš balíček také zajímavý aby počkal, můžete se samozřejmě zeptat spolehlivého uživatele (Trusted User), zda by byl ochotný přijmout váš balíček do zahrnutí v jeho repozitáři.
Často kladené otázky (FAQ)
Otázky zde uvedené pokrývají jenom některé problémy, kterým se můžete vyhnout při bootování nebo instalaci výchozího systému Arch Linux. Pokud máte otázky ohledně pozdějšího použití systémových utilit, nastavení XFree86, atd. nebo jak nakonfigurovat váš hardware, prosím zamiřte na web Wiki. Jestliže si myslíte, že zde není uveden problém, který by tu měl být, tak prosím upozorněte autora tohoto dokumentu, jehož adresa je k nalezení úplně nahoře v tomto dokumentu.
Při instalaci balíčku pacman neuspěje, kvůli řešení závislostí balíčku A, protože balíček B není v balíčkové sadě
Pokud není něco velmi poškozené, což by pravděpodobně vedlo k mnohonásobnému nahlášení více lidmi, pravděpodobně jste jen zapomněli připojit správně vaše cílové oddíly. Toto přiměje pacmana rozbalit databázi balíčků do výchozího ramdisku, který se však celkem rychle naplní a nakonec vede k této chybě.
Ujistěte se, že v menu Filesystem Mountpoints používáte pro potvrzení vašich změn volbu DONE a ne CANCEL. Tato chyba by neměla nastat, jestliže použijete volbu Auto-Prepare; případně to prosím nahlaste jako bug.
Při bootování obdržím zprávu kernel panic: Unable to open initial console
Pravděpodobně jste si zkompilovali své vlastní uživatelské jádro a zapomněli jste zahrnout podporu DevFS. Při konfiguraci vašeho jádra si zajistěte vyžádání pro systémovou podporu souborů /dev (/dev file system support) a Automatické připojování při bootu (Automatically mount at boot). Abyste tyto volby vůbec viděli, budete také potřebovat Výzvu pro vývojáře a/nebo nekompletní kód/ovladače (Prompt for development and/or incomplete code/drivers).
Jak mohu nainstalovat balíčky z instalačního CD pomocí pacman --sync (tak, aby za mě byly vyřešeny závislosti)?
Pokud byste chtěli instalovat balíčky spíše z CD namísto jejich stahování, pak někde připojte instalační CD (např. /mnt/cd) a přidejte následující řádek přímo pod řádek [current] v /etc/pacman.conf:
Server = file:///mnt/cd
Nahraďte /mnt/cd přípojným bodem, který jste zvolili. Poté použijte pacman --sync jako obvykle. Nyní by se pro balíčky měl nejprve zkontrolovat adresář /mnt/cd.
Jak mohu vytvořit více oddílů swap během instalace?
Jestliže chcete vytvořit a použít více swap oddílů, tak pochopitelně nebudete moci použít volbu Auto-Prepare. Místo toho vytvořte oddíly manuálně a vytvořte si tolik swap oddílů, kolik si jen vaše srdce žádá. Vraťte se zpět do instalace a při nastavení přípojných bodů si nevšímejte, že jste dotázáni pouze na jeden oddíl swap. Jakmile přejdete přes instalaci a jste u úpravy vašich systémových konfiguračních souborů, můžete upravit soubor fstab a vložit řádek pro každé swap zařízení a při tom i pozměnit již nastavená zařízení. Doplněné swapy budou aktivovány po nabootování, jakmile je inicializačními skripty spuštěn příkaz swapon -a.
Pokud z nějakého podivného důvodu nemůžete čekat s aktivací více swap oddílů nebo souborů až na konec instalace, budete muset otevřít shell na jednom z virtuálních terminálů a provést swapon <zařízení> pro každou jednotku nebo soubor swap, které jste dříve vytvořili. Poté pokračujte v instalaci jak bylo vysvětleno výše.
V případě, že upřímně přemýšlíte o nastavení více swap souborů či jednotek byste měli mít na paměti, že jádro, které potřebuje swapovat vlastně ostře požaduje více RAM, ne více swap prostoru. Prosím krmte dobře svého tučňáka. Děkuji.
Jak mohu překonfigurovat LILO ze záchranného režimu?
V prvním kroku jednoduše nabootujte z instalačního CD nebo diskety Archu. Jestliže nejsou vaše oddíly poškozené a nepotřebují kontrolu, měli byste doplnit bootovací parametr jádra root= podle nabízených instrukcí. Toto nabootuje přímo do vašeho systému a vy můžete přeskočit vše, až na poslední krok pro rekonfiguraci a spuštění LILO.
Pokud nemůžete nabootovat přímo z vašeho starého rootu, nabootujte z CD jako kdybyste chtěli začít instalaci. Jakmile jste v shellu, připojte root oddíl vašeho pevného disku do adresáře /mnt, například takto:
mount /dev/discs/disc0/part3 /mnt
Poté připojte kterékoliv další oddíly do jejich náležitých přípojných bodů uvnitř tohoto vašeho rootu, například oddíl /boot:
mount /dev/discs/disc0/part1 /mnt/boot
Nyní potřebujete připojit váš adresář DevFS v oblasti /mnt, kde ho bude schopno najít LILO:
/mnt/bin/mount --bind /dev /mnt/dev
Jakmile je vše připojeno, udělejte adresář /mnt vaším novým rootem pomocí příkazu chroot /mnt. Spustí se nový shell a umístí vás do adresáře /mnt, který bude od teď považován za váš /.
Nyní můžete upravit váš /etc/lilo.conf dle vaší chuti a spustit LILO pro opravu čehokoli co bylo potřeba. Pokud chcete opustit tento nový root a vrátit se zpět do originálního souborového stromu, jednoduše napište exit. Nyní můžete použít příkaz reboot a otestovat vaše změny.
Nemohu se přes ssh přihlásit na svůj stroj!
Upravte váš soubor /etc/hosts.deny. Implicitní konfigurace odmítá všechny příchozí spojení.
Jak mohu okamžitě nahrát moduly během bootování?
Jestliže si přejete zavést bezpodmínečně modul bez typických vazeb na zařízení, přidejte jméno modulu do seznamu MODULES vašeho /etc/rc.conf. Pro vyžádané zavedení při přístupu k zařízení ho přidejte jako obykle s příkazem alias do vašeho /etc/modprobe.conf (/etc/modules.conf u jádra řady 2.4). Pokud zavádíte modul prostřednictvím seznamu MODULES a chcete k němu doplnit některé volby, přidejte pouze do souboru /etc/modprobe.conf příslušný řádek options.
Jádro odmítá nabootovat kvůli lost interrupt
Jádro odmítá nabootovat. Zastaví se u:
IRQ probe failed for hda hda lost interrupt
Tato chyba se vyskytuje u některých řadičů HD u jádra řady 2.6.x. Většinou pomáhá přidat k jádru při bootu volbu acpi=off.
Obdržel jsem zprávu access denied při pokusu přehrát zvuk nebo číst disky DVD
Přidejte uživatele do skupin optical a audio. Například:
gpasswd -a johndoe optical gpasswd -a johndoe audio
Změna skupiny se projeví až po odhlášení (logout) a opětovném přihlášení (login) zvoleného uživatele (např. johndoe).
Pokud máte jednotku DVD, můžete si vytvořit symbolický odkaz /dev/dvd na vaše skutečné DVD zařízení.
Například, jestliže používáte udev a vaše jednotka DVD je /dev/hdc, proveďte jako root následující:
cat >>/etc/udev/rules.d/00.rules <<EOF > KERNEL="hdc", NAME="hdc", SYMLINK="dvd" > EOF /etc/start_udev mount /dev/pts mount /dev/shm
Když zkouším instalovat balíčky s pacmanem, obdržím zprávu: error: xorg conflicts with xfree86
Toto je dočasný problém, jelikož provádíme úplný přechod na xorg. V současnosti stále ještě některé balíčky závisí speciálně na xfree86, takže se pacman splete.
Tento problém můžete vyřešit výslovnou instalací xorg a poté až instalací dalších balíčků.
pacman -S xorg pacman -S otherpkg1 otherpkg2 ...